Příběhy našich sousedů je projekt společnosti Post Bellum, která si klade za cíl zachovávat nám i budoucím „příběhy, na které se zapomnělo, nebo mělo zapomenout“. Do této činnosti úspěšně již několik let zapojuje žáky a studenty. V loňském roce projekt odstartoval i v Kolíně a jedna z prvních škol, která se chtěla zapojit, byla ta naše.
V loňském roce jsme mapovali příběhy pana Adolfa Lisého, místního malíře, hudebníka a junáka. Druhým životním osudem byl ten pana Procházky z Přítoků u Kutné Hory, jehož rodina se stala jednou z obětí kolektivizace a dnes se o navrácený statek opět může starat.
I pro letošní ročník jsme zpracovávali životní cesty dvou mužů, jejichž vyprávění dokládá, jak „velké dějiny“ mohou zatočit s lidským osudem.
Pan Milan Kocourek nás uvítal v kolínském domě po prarodičích a skoro dvě hodiny nám vyprávěl, jak ho sled dějinných událostí zavál do Londýna, kde působil dlouhá léta jako redaktor BBC. Procházeli jsme jeho rodinnými fotografiemi a přemýšlely, jak bychom se asi zachovali my, kdybychom museli volit mezi svobodným životem v zahraničí a nesvobodným ale domovem v Čechách.
Druhou osobností byl pan Vlastimil Neťuka. Syn kulaka (jak byli označování rolníci s výměrou nad 15 ha) odsouzeného v politickém procesu – nástroji komunistické strany k likvidaci, potrestání a ponížení tisíců lidí za odlišné názory či poměry. Rodině propadl majetek ve prospěch státu a otec byl až do rehabilitace zbaven občanských práv.
I v tomto případě pracovala skupina s archivními materiály, například s dokumenty z onoho procesu.
Do práce na letošním ročníku se už v minulém školním roce přihlásilo deset děvčat z IX. B. Pracovaly na dílčích úkolech od září až do června. Největší výzva bylo asi natáčení rozhlasové reportáže v sídle Českého rozhlasu v Hradci Králové, kde si vyzkoušely práci profesionálů.
Závěrečná prezentace byla neméně náročnou misí, ale děvčata ji nepodcenila, a to ocenila jistě i porota. Ta rozhodla, že jsme si odnesly ceny za první i třetí místo. Když připočteme loňské třetí místo, jsme nejúspěšnější školou v tomto projektu.
Z mého pohledu nemají Příběhy našich sousedů žádných chyb. Žáci jsou díky němu součástí něčeho většího, spoluvytvářejí tím totiž databázi Paměti národa. Setkají se s osobností, která jim zprostředkuje dějiny 20. století cestou, kterou žádná učebnice nenabídne. Úcta ke stáří, osobní odvaze a uvědomění si, že co člověk, to příběh – mnohdy velmi smutný – jsou významné benefity. Další skvělou záležitostí na projektu je role učitele, který nediktuje, nenařizuje, nerozdává, ale doporučuje, radí, koriguje. Stává se parťákem a rádcem, a i když má třeba poslední slovo, výsledek je týmová práce.
