5. – 7. červen 2024
„Nazdar babi,“ řekl tiše mladý muž do mobilu, „vedeme tu vyšetřování. Né, nic se nikomu nestalo. Všichni jsou v pořádku. Nádraží ale zmizelo. Společně s vrchním inspektorem hledáme stopy.“
Z telefonu se ozval zvuk. Pravděpodobně doplňující dotaz nebo rada.
„Jasně, že jsme hledali na zámku. Tam nic. Inspektor tvrdí, že na to musíme oklikou. Tak zatím.“
Mladý policejní pomocník si urovnal batoh na zádech a s povzdechem následoval hlavního inspektora.
Byl to jen mžik. Mrknutí oka. Přístroj zavrčel a jako by se kolem na chvíli ochladilo.
„No nazdar, babi,“ pronesla překvapená slečna, zírajíc na postavu, která přicházela.
„To hned musím zavolat kámošce.“ Vytáhla telefon, ale jako na potvoru nebyl žádný signál, i když před chvílí brouzdala na internetu.
„To mě podrž, jak je to možné?“
Stará paní se usadila v houfu podivně oblečených dětí. Slečny ani jejich kamarádů si nevšímala a začala vést podivnou řeč: „Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi.“
„O čem to mluví?“ pronesla pro sebe slečna a hledala ve tvářích svých společníků pochopení. Našla tam však stejný údiv, který se zrcadlil i na jejím obličeji.
Náhle pocítila zase ten zvláštní chlad. Kdesi cvakl kov o kov, jako když se pootočí kolečka v malém orloji. Stolička před chaloupkou byla náhle prázdná a v kapse se rozdrnčel mobilní telefon.
„Nazdar babi,“ zakřičel vodník přes vodní kanál, napájející jezero v pozadí.
Nebyl tam však sám. Takových vodníků se pod mostem nacházelo šestnáct. Mokří, jak se na vodníky sluší, v podivných igelitových oblecích.
Jeden by řekl, že vodníkům bude voda vyhovovat. Ale těmhle ne. Pod mostem bylo jediné suché místo široko daleko. Kolem zuřila průtrž mračen a malé potůčky stýkaly až k promáčené skupině.
Ani nepřízeň počasí však neotupila vodnické instinkty. Dříve lákali děvčata na pentličky, ale tyto doby jsou dávno pryč.
„Číslo, telefonní číslo,“ přidal se druhý vodník k prvnímu, „jaké máte?“ A puberťačky na druhém břehu se nenechaly dlouho pobízet. Po prstové signalizaci byla čísla vyměněna.
Vodníci mají dnes jiné metody.
„Nazdar babi, to jsem rád, že voláš. Jó, to nádraží jsme už dávno našli. Co teď děláme? No, hledáme další. To víš, tady se ztrácí jedno za druhým. Hlavní inspektor tvrdí, že je to nějaká anomálie. Na třech zámcích jsme hledali. Dokonce i ve škole, ve mlýně a na rozhledně.
Ano, samozřejmě, že jsem si pravidelně čistil zuby a spát jsem chodil úderem deváté. Inspektoři na to spolehlivě dohlíželi.
Koukám, že jsme na dobré stopě. Koleje. To by tu to nádraží mohlo někde být. Jen doufám, že se před námi zase neschová.
Inspektor říká, že jsme skoro na konci případu. Tak večer jsem u tebe. Upeč, prosím, bábovku.
Tak nazdar, babi.“
Mgr. Vladimír Hradecký, třídní učitel
